Přechod z Uzbekistánu do Kazachstánu jsme si naplánovali kolem Aralského moře. Asi trochu tušíte, že moře-jezero už díky heslu „poručíme větru dešti“ skoro neexistuje, takže jeho hledání bylo hlavně o hledání jeho stop.
Moře, které se scvrklo na třetinu
Původní rozloha se zmenšila na méně než třetinu a objem vody klesl na jednu desetinu. V období let 1966 až 2003 poklesla hladina vnitrozemského moře o 22 metrů, pobřeží ustoupilo v průměru o 80 kilometrů a jezero se rozpadlo na několik částí.
| Ukazatel | Změna |
|---|---|
| Rozloha | méně než třetina původní |
| Objem vody | jedna desetina původního |
| Pokles hladiny 1966–2003 | 22 m |
| Ustoupení pobřeží | v průměru 80 km |
| Koncentrace soli | 8× vyšší než v oceánu |
Kvůli té slanosti začaly vymírat ryby. Kolem jezera vznikla solná poušť Aralkum, z níž vítr roznáší slaný, znečištěný prach dál do okolí. Voda je dnes v podstatě jedovatá — přísun hnojiv, pesticidů a dalších látek, které sem v obrovské míře přinášely řeky, je znásoben tím, že jezero nemá odtok a jeho objem stále klesá.
Bavlna, kanály a jeden monstrózní projekt
Ta radikální změna není náhoda. Je následkem monstrózního projektu zavlažování pouští pro pěstování bavlny, který v roce 1954 zahájil SSSR. Řeky Amudarja a Syrdarja, které přiváděly vodu z pohoří Pamír a Ťan-šan a Aralské moře napájely tisíce let, byly svedeny do soustavy zavodňovacích kanálů. Výsledkem je ekologická katastrofa.
V roce 2009 došlo k úplnému vyschnutí jihovýchodní části — nepřitéká do ní dostatek vody a výpar výrazně převažuje nad přítokem. Vyschlé dno jezera se dnes Uzbekistán raději snaží využít k těžbě ropy.
Na severu se to obrací
Jedna část té historie ale nabízí i naději. V roce 2003 rozhodla vláda Kazachstánu o pokusu zachránit Severní Aralské moře, které napájí řeka Syrdarja, a zvýšit jeho hladinu pomocí přehrady. Už do roku 2006 — dřív, než čekaly prognózy — se díky ní hladina severního jezera zvedla o téměř 10 metrů. Koncentrace solí ve vodě poklesla a do jezera se vrátil život.
Šedesát kilometrů po dálnici, která nikam nevede
Od Kungirotu byly cesty rozbité a místní dobráci nás navedli, že můžeme jet po skoro hotové dálnici. Nakonec průjezdná nebyla, museli jsme se otočit a šedesát kilometrů jsme najeli zbytečně. Ztratili jsme tím minimálně hodinu.
Místo dojezdu na uzbecko-kazachstánskou hranici jsme tak vcelku dobrovolně zakotvili v poušti. Byla opět tma tmoucí a jasno. Dobrou noc nám dávaly lišky, roztomilí ježci a něco jako surikaty. Ráno jsme v poušti potkali velbloudy a koně.
