Uzbekistán: Samarkand, Buchara, Chiva a hranice z pekla

Uzbekistán nám dal dvě velmi odlišné věci. Nejhorší hraniční přechod celé cesty a pak tři města, která si člověk zapamatuje na celý život. Tohle je zápis z obojího.

Přechody ve střední Asii: měny jak na houpačce

Ve střední Asii je logistika sama za sebe malé dobrodružství. Zapamatovat si měnu každé země, její přepočet a pak ještě platební způsoby v té zemi je docela mazec. Teď je to zrovna směr Kazachstán → Uzbekistán.

A minule jsem zapomněl zmínit, že ostatní pasažéři většinou musí ven z auta a přechodem projít jiným koridorem. Došel jsem normálně dopředu, oslovil celníka — a ten radši dělal, že mě nevidí. Pak jsem odchytl druhého, který zrovna pouštěl protisměr, a svou „plynulou“ ruštinou jsem vyrozuměl, že prostě budeme tři až čtyři hodiny koukat na zavřená vrata v našem směru. Prý nebude potřeba nic než pas a techničák od auta. Držte palce, aby to tak bylo.

Mimochodem, dlouhé video o čínských hranicích jsme přidali na náš placený kanál herohero. Děkujeme všem za podporu.

Uzbekistán si drtivě urval první místo

Na přechod mezi Šymkentem a Taškentem jsme dorazili po šesté večer. Bylo tam maximálně 40 až 50 aut a zavřený průjezd. Postupně jsme pochopili, že to otevírají kyvadlově a pak vpouští dávky po osmi až dvanácti autech.

Hned při příjezdu nám někdo nabízel průjezd ihned za 100 dolarů, postupně slezl na 50. Vyměnili jsme peníze, pro jistotu drobnější, a špatně jsem z hlavy spočítal kurz — takže nám dali snad o polovinu horší.

Pro vstup po nás kromě další kontroly — a všude si vás automaticky fotí — chtěli zaplatit asi 40 Kč za nějakou registraci auta. Pak jdete na třetí okénko, kde kontrolují pořád to samé, jestli jste ten poplatek uhradili. A potom vás nechají na špinavý beton vyndat všechny větší věci z auta a ručně je nanosit bokem na rentgen.

Prostě je nenapadlo, že všude na světě, když už dělají takhle zbytečně přísné kontroly na hranici debility, tak to mají aspoň jako linku v nějakém směru — lidé plynule prochází kolem, dávají tam věci, odebírají je a postupují. Před tím ale musíte vyhnat ostatní pasažéry z auta, i děti, a ti musí projít jiným koridorem. Klidně takhle ve tři ráno, kdy je kolem už celkem zima.

Všechny kontroly vlastně končí malým papírkem do ruky, na něm razítko a podpis. Nikdo ale není schopen srozumitelně popsat proces — prostě musíte jít podle ostatních a případně se vrátit.

Upřímně: když víte, že přijedete včas, a oni nejsou schopni za asi deset hodin protáhnout 50 aut v jednom směru, je to jen parta naprosto zbytečných ignorantů na naprosto zbytečné hranici. Tady nás fakt nenapadá, co by kdo mohl pašovat. A jediný výsledek je, že si blokují turistický rozvoj a budou i nadále chudý region.

V duchu jsme zuřili a nadávali celou dobu, takže jestli někde existuje peklo, všichni vojáci a celníci z tohohle přechodu tam mají VIP vstupenku. A jejich velitel speciální lóži, protože takhle nejhloupěji organizovaný přechod vyžaduje skvělý kádrový profil a naprostou absenci kompetence.

A za přechodem jsme hned museli zakoupit další SIM, zařídit pojistku na auto a vybrat další peníze. Takže na hotel, který byl 17 kilometrů daleko, jsme dorazili asi dvanáct hodin po příjezdu na hranici. Rafael měl přitom předtím rekord „pouze“ šest hodin z Běloruska.

V Samarkandu jsme měli české průvodce

Všimli jsme si jejich profilu na Facebooku, protože byli zrovna v místech, kam míříme. A podařilo se potkat se osobně, takže jsme po docela dlouhé době mluvili na někoho dalšího česky.

Luboš toho má procestováno opravdu hodně — spíš bychom řekli projito. Rád chodí i delší trasy pěšky, takže bylo strašně zajímavé poslouchat, jak některá i „naše“ místa má pěkně prošlápnutá. Sám začal popisovat, jak se mu všude po světě také dějí příběhy s lidmi, kteří jsou nesmírně laskaví a ochotní nezištně pomoci. A taky se mu občas něco nezdaří — ale člověka to postupně vyškolí, že je to prostě cena za další zkušenost a vzdělání, a mávne nad tím rukou.

Kyrgyzská „horská“ univerzita

Profesor Myrza Karimov měl nejlepší motivační proslov k vlastním studentům, co jsme zatím viděli. Upřímně — o to víc nás to překvapilo zrovna v téhle zemi. V podstatě je nabádal, aby věřili svým snům a šli za nimi. A bylo to pak znát na jejich dotazech:

• Měli jste někde velké potíže?
• Chtěli jste to vzdát?
• Kde jste brali sílu to nevzdat?
• Jak si máme věřit?
• Jak to poznám?

Vlastně nás to nemělo překvapit, protože tenhle pán je přihlášen i do speciálního programu s jednosměrnou letenkou na Mars. Je z toho nadšený, jeho rodina už trochu méně. A zakladatel celé téhle univerzity je jediný člověk v celém Kyrgyzstánu, který byl na severním i jižním pólu.

A to mi připomnělo ještě jednu drobnost: rektor předchozí univerzity měl několik titulů a jeden z nich zněl rytíř řádu Manas. Pro děti to byl tedy rytíř z řádu maňásků. Manas je jinak jejich největší hrdina z historie — jeho příběhy si předávali po generace pouze slovně, teprve v minulém století to bylo zapsáno.

Mix zážitků mezi Šymkentem a Samarkandem

Mezi Šymkentem a Samarkandem se toho vešlo hodně — mešity, velbloudi i noci pod čistou oblohou. Nejlíp to za nás řeknou fotky.

Dva dny u Ramila, místního Electrodada

V Šymkentu jsme strávili dva dny u Ramila a jeho rodiny. Ramil je místní Electrodad, takže se probíraly hlavně elektrovozy — ale došlo i na kulturu bytí v Kazachstánu a okolí.

Pohostinnost Kazachstánců je vyhlášená a i tady jsme byli pozváni na místní speciality. U některých jsme se radši neměli ptát, z čeho jsou. A Laura byla nadšená z jejich morské svinky — morčete, které bylo naštěstí neuvěřitelně přítulné.

Technické okénko: čínská elektroauta

V Číně nás překvapila úroveň aut i jejich stav po ujetých 150 až 200 tisících kilometrů. Ale vůbec jsme nečekali, co uvidíme v Uzbekistánu. Čína si evidentně skvěle obsadila sousední trhy a navíc je na další expanzi připravená lépe, než jsme čekali.

Připomnělo mi to, jak bylo vedení Fordu nedávno v Číně a bylo šokované. Myslím, že by tam měli všichni dojet — a pak udělat i ten druhý krok a projet okolní země. Jinak evropskému automotive nepomůže už opravdu nic.

Nějaké informace o čínských autech jsme sem sdíleli i dřív. Teď nám ale v Uzbekistánu doslova vyrazila dech. Vůbec nechápeme, jak v Evropě řešíme jejich výrobu, kvalitu a tak dále — a když už člověk konečně prohlédne, že to dělají fakt slušně a mají i dobrý software (což jsme také nečekali), přijde druhý šok: oni se na expanzi nepřipravují, oni ji už udělali. A i na ostatní trhy jsou minimálně lokalizací připraveni.

Buchara: z prachu a kamení se znovu vynořuje město emírů

Celý komplex Poi Kalon z 12. století je opravdu monumentální. Mešity, madrasa (náboženská škola) i jeden z nejvyšších minaretů ve střední Asii, který přežil ničení města Čingischánem i ruské pustošení — všechno to jsou nádherné stavby. Jádro města je pod ochranou UNESCO.

Prohlédli jsme si i hradby pevnosti Ark, které se kompletně rekonstruují. Obnova památek s archeologickými průzkumy probíhá na řadě míst ve městě, stejně jako v předchozím Samarkandu.

Lidé tady už opravdu připomínají postavy z Aladina. A kuchyni už nevládne sójovka a čili — naopak somsa, šašliky a chleba nan se podobají tomu, na co jsme zvyklí doma. Po cestě se dopujeme halvou, tedy cukrem a nadrcenou slunečnicí, a bonbony Roshen.

Chiva: město staré 2 500 let

Chiva byla založena asi před 2 500 lety. V 10. století byla íránská vládnoucí třída nahrazena Turky, na počátku 17. století je vystřídali Tataři a Mongolové a od roku 1873 patřilo město pod Ruské impérium. Je to zároveň první uzbecké místo, které bylo připsáno na seznam světového dědictví UNESCO — v roce 1991.

Zajímavostí je nedokončený minaret z let 1852 až 1855. Měl být největším a nejvyšším minaretem muslimského světa, průměr jeho základny je 14,2 metru a některé zdroje uvádějí, že měl dosáhnout 110 metrů. Stavba nebyla dokončena, protože zakladatel Muhammad Amin Khan zemřel roku 1855 v bitvě u Sarakhsu. Je to jediný minaret celý pokrytý glazovanými dlaždicemi.

Ogahiy k němu napsal několik poetických dat pro dokončení a jedno z nich je napsáno na glazovaných dlaždicích nad minaretem. Spisy byly během sovětské nadvlády rozbité a odtržené. Poté, co Uzbekistán získal nezávislost, se je podařilo najít prostřednictvím Ogahiyova rukopisu a restaurovat — dopisy restauroval mistr Rustam Tohirov.

Nabíjení tam, kde žádné nabíječky nejsou

Snad poslední nabíjení v Uzbekistánu v místech, kde nejsou žádné nabíječky — konkrétně tam, kde bývalo Aralské moře. Pak ještě jedno takové místo zajistit v Kazachstánu a máme snad to nejtěžší vyřešeno.

Cestovatelská setkání: Tom z Austrálie a němečtí Pamírci

Včera jsme poprvé potkali německé cestovatele na silnici a vzápětí i na další pauze. A dnes u jídla po překročení hranic k nám přiběhl oblečený motorkář Tom z Austrálie, který jede postupně kolem světa na malé motorce. Teď vyjel z Malajsie a zkoušel všechny země kolem — Čínu vynechal jako všichni rozumní cestovatelé, kteří tam nechtějí nechat spoření na důchod. Potkali jsme se na hranicích zpátky do Kazachstánu a míří stejnou cestou do Evropy navštívit rodinu v Německu.

Německý pár vyrazil v dubnu před námi a jel „jenom“ Asii, hlavně Pamírskou dálnici. Když se o tom rozpovídali, úplně svítili — bylo vidět, že našli své cestovatelské místo. Teď se vrátí do Německa, prodají dodávku, koupí jinou 4×4 a za dva roky tam jedou znovu.

Původně prý chtěli poslat auto domů lodí a doletět. Pak si ale uvědomili, že po všech těch dobrodružstvích by nějak „nedali“ být za deset hodin najednou v realitě všedního Německa. Tak to jedou zpátky a dojedou až po nás, koncem října.

Aralské moře: hledali jsme jen jeho stopy

Asi trochu tušíte, že tohle moře-jezero už díky heslu „poručíme větru dešti“ skoro neexistuje. Naše hledání bylo tedy jen o jeho stopách.

Původní rozloha se zmenšila na méně než třetinu a objem vody klesl na jednu desetinu. Ta radikální změna je následkem monstrózního projektu zavlažování pouští pro pěstování bavlny, který v roce 1954 zahájil SSSR: řeky Amudarja a Syrdarja, které přiváděly vodu z Pamíru a Ťan-šanu a Aralské moře napájely tisíce let, byly svedeny do soustavy zavodňovacích kanálů. Výsledkem je ekologická katastrofa.

Kvůli zvýšenému obsahu soli začaly vymírat ryby. Kolem jezera vznikla solná poušť Aralkum, z níž vítr roznáší slaný, znečištěný prach dál do okolí. Voda v jezeře je už v podstatě jedovatá — přísun hnojiv, pesticidů a dalších látek přinášených v obrovské míře řekami je znásoben tím, že jezero nemá odtok a jeho objem stále klesá.

V roce 2009 došlo k úplnému vyschnutí jihovýchodní části, protože do ní nepřitéká dost vody a výpar výrazně převažuje nad přítokem. Vyschlé dno jezera se raději snaží Uzbekistán využít k těžbě ropy.

Jedna dobrá zpráva ale existuje. V roce 2003 rozhodla vláda Kazachstánu o pokusu zachránit Severní Aralské moře napájené Syrdarjou a zvýšit jeho hladinu pomocí přehrady. Už do roku 2006 — dřív, než očekávaly prognózy — se díky ní hladina severního jezera zvedla o téměř deset metrů. Koncentrace solí ve vodě poklesla a do jezera se vrátil život.

Noc v poušti místo noci na hranici

Cesty byly od Kungirotu rozbité a místní dobráci nás navedli, že můžeme jet po skoro hotové dálnici. Nakonec nebyla průjezdná, museli jsme se otočit a 60 kilometrů jsme najeli zbytečně. Ztratili jsme tak minimálně hodinu, takže místo dojezdu na uzbecko-kazachstánskou hranici jsme vcelku dobrovolně zakotvili v poušti.

Byla opět tma tmoucí a jasno. Lišky, roztomilí ježci a něco jako surikaty nám dávali dobrou noc. A ráno jsme v poušti potkali velbloudy a koně.