Deset dní v mezinárodní přepravě: z Casablanky do Miami

Mezi Marokem a Amerikou nás nečekala žádná pěkná krajina, ale deset dní v mezinárodní přepravě. Tohle je zápis o tom, jak jsme pohořeli v Casablance, jak jsme auta nakonec dostali na loď ve Španělsku a jak se z toho stalo nejdražší školení time-managementu, jaké jsme kdy absolvovali.

Držte nám palce: nakládka v Casablance

Dnes jsme naložili auta na další transport. Všechno bylo domluveno dlouho dopředu, ale místní úřady bohužel vždycky řeknou o nějaký další papír, který před tím popsali jinak. Jednoznačně je to chyba místního přepravce, který vše měsíc předem domlouval.

Aktuálně to tedy vypadá, že nám auta z přístavu vydají zpět a budeme muset přejet zpátky do Španělska a tam je zkusit dostat na stejnou loď mnohem jednodušším procesem.

Tři kontinenty za méně než 24 hodin

Tak nám včera opravdu bohužel selhalo odeslání aut z Casablanky do Ameriky. Je to na delší vyprávění a určitě sem sepíšeme i celkový pohled na zdejší arabskou kulturu — teď bych asi byl příliš příkrý.

Každopádně: večeře v Casablance, pak hezčí a mladší většina rodiny odletěla do Istanbulu, já s Rafaelem pracujeme on-line dopoledne ještě tady a večer chceme přejet zpět do Španělska. A tou dobou už bude snad většina rodiny zároveň doma ve Skrýšově. No a pak nám držte palce na transport aut do Ameriky ze španělského Algeciras. Btw. všichni to čtou „alžesiras“, ale Španělé říkají „alchesiras“.

Aspoň si děti vyzkoušely pohrát si na třech kontinentech za méně než 24 hodin:

A edit z 23:45 téhož dne: auto právě najíždí na loď, takže v noci budeme všichni snad na stejné souši.

STK ve Španělsku za 25 €

Protože oběma vozům shodou okolností vyprší STK někde na cestě, zkusili jsme si projít španělskou. Aspoň jsme využili čas čekání na přepravce a jejich papíry.

I bez objednání jsme byli navečer během cca hodiny na řadě a celkově jsme to zvládli asi za dvě hodiny. Technik byl usměvavý a pro mě byla sranda odhadovat, co mi říká za španělské pokyny. Naštěstí je průběh stejný jako u nás. Na konci mi při předání potvrzení říkal „very good“ — děkujeme za přípravu před cestou Jirkovi a Dejvovi z Tesladave. Vlastně mu nevadil ani urvaný plast pod prahem visící dolů. Evidentně je zvyklý na „odvážnější“ vozy.

Celá legrace stála 25 €, takže je to levnější a rychlejší než u nás. České úřady nám to nejspíš po návratu neuznají, ale všude jinde ve světě se nám to bude hodit, když bude potřeba prokázat stav přepravovaných aut.

Celý den na papírech, večer výhled na Gibraltar

Dnes jsme celý den řešili přepravu — myslete na nás, snad to zítra dořešíme. Navečer jsme si to pak zpestřili hledáním hezkých míst s výhledem na Gibraltar nebo Tarifu.

Aliho žluté Ferrari: ukázka dopravy v Maroku

Ali nám s úsměvem vyprávěl, že nikdy neví, co se stane. Dva dny před naším setkáním jel poklidně v prostředním pruhu po dálnici, v levém pruhu před ním bylo auto a zezadu se řítilo žluté Ferrari, které to asi přehlédlo a v poslední chvíli se vyhnulo autu před sebou tak, že vyblokovalo Aliho.

Ten naštěstí stihl zareagovat, takže do něj nevrazilo, ale popisoval, že vlastně nevěděl, jestli to zvládne. Strhl volant doprava, aby zabránil srážce, zařvala všechna kola, ale auto to nakonec ustálo a zůstalo na silnici. Moc to dál nerozváděl, ale myslím, že zrovna jel s Teslou 3 Performance na servis — tedy autu nefungovalo ESP. Díkybohu za jeho rychlou reakci.

Deset dní ve světě mezinárodní přepravy

Posledních deset dní jsme se ponořili do světa mezinárodní přepravy. Začalo to v Casablance, kde jsme pohořeli. Tak jsme se přesunuli do Algeciras ve Španělsku.

Měli jsme dva tipy na firmy. Ta druhá, která zajišťuje 80 % importu aut do Maroka, nikdy neposílala elektrické auto do Ameriky a navíc chtěla o 1 000 € víc. První firma měla spojení s Rafaelovou mámou. Překvapilo nás, že řeší jen papíry a všechno ostatní — kontejner, sklad, manipulaci, loď a tak dál — má na starosti jiná firma.

Nakonec jsme mluvili přímo s majitelem. Když jsme se ptali na některé dokumenty, usmál se: „Víte, od dob plachetnic se toho moc nezměnilo. Jsme rádi za každý elektronický dokument. A některé jsou samozřejmě nesmyslné…“

Dobrá zpráva je, že v pátek přijali auta do skladu, což znamená, že celnice všechno schválila. Váha baterií a fakt, že auta jsou vyrobena v Americe, nám také pomohly. Ale stejně je to všechno loterie — ceny, správné dotazy od firem a tak dál. Držte nám palce!

Šílený roadtrip Marokem ve 20 sekundách

Vlastně to bylo jako improvizované divadlo lidských příběhů a na pozadí byly jako kulisy: Barcelona, Bilbao, Porto, Lisabon, Tarifa, Tanger, Casablanca, Marrakesh, Agadir, Tan Tan, Velký Atlas, Sahara, Gibraltar, Atlantik.

Když jsme se vrátili z Maroka poprvé v roce 2017, „dojížděli“ jsme v hlavách ještě déle než týden. Loni jsme s Teslou objevili víc i jih pod Marakéší a vlastně nevěděli, kdy se tam vrátíme. Teď jsme se vrátili z hor i oáz na jihu, přespali v pevnosti v poušti, dojeli až na úroveň Kanárských ostrovů (samo auto hlásilo, že jsou tam nejbližší nabíječky) a zároveň poznali ještě víc lidí a míst. Silné, návykové, neuvěřitelné.

Africký výlet naší TM3 ve 20 sekundách:

Všimli jsme si všivky

Podle Googlu je to Velella velella, tedy paruska komůrkatá. Je známá svým modrým vzhledem a plaváním či plachtěním na hladině oceánů. Na rozdíl od Physalia physalis (portugalské válečné lodi) má paruska komůrkatá mnohem slabší jed, který obvykle není pro lidi nebezpečný. Víc informací najdete třeba na Wikipedii.

Pláž pod Portem a údolí Douro

K Portugalsku máme hned několik pěkných vzpomínek a tato pláž pod Portem patří rozhodně mezi TOP místa celé cesty. Zabaví se tam celá rodina, a kdo by se nudil, vydá se odtud jen do údolí Douro a může ochutnávat portské na každém kroku. Říká se, že někteří turisté zůstanou v téhle oblasti „připoutáni krásou svahů“ téměř na věky věků.

Silnice mezi Tarifou a Algeciras

Jedinečné, výjimečné, impozantní. Silnice mezi Tarifou a Algeciras vede přes zelené kopce za Gibraltarem a je asi jediná na světě, ze které vidíte z tak krásné scenérie druhý světadíl.

Při příjezdu do Tarify, nejjižnějšího města kontinentální Evropy, vidíte Atlantik i Středozemní moře a přemýšlíte, jak pro generace před námi to byl skutečný konec světa, který uzavíral jejich mentální svět.

Ohlédnutí za plážemi a málem i adopcemi:

Nesedíme na place: Elektro Fest a dvě posádky na Ecorallye

I když má naše cesta technickou pauzu a auto čeká na loď v Algeciras, nenudíme se. Jsme na Elektro Festu a dokonce jsme udělali dvě posádky pro Ecorallye:

• Hanička odjela s Laurinkou včera večer hvězdicovou jízdu.
• Zdenda, Maxík a Damík jsme jeli ranní hvězdicovou jízdu a teď ještě jedeme „Eco race“.

Děkujeme moc TESLADave za půjčení auta!

Blue rock: modrý kámen v Anti-Atlasu

Představte si, že se touláte po pohoří Anti-Atlas v jižním Maroku a narazíte na obří modrý kámen. Ten kus skály není dílem přírody, ale uměleckého kouzelníka Jeana Veramea. V roce 1984 vzal štětec a tisíce litrů barvy a proměnil místní skály v barevné umělecké dílo známé jako Les Pierres Peintes. Jeho sytě modrá září jako z jiné planety a vytváří epické kontrasty s okolní krajinou.

O naší cestě v rámci 80edays je připraven stánek i na veletrhu v Toulouse. Díky Camelia Ecograndprix za reprezentaci nás všech mezi největšími evropskými společnostmi z oblasti mobility! Šlo o veletrh M2S Show v Toulouse.

Věděli jste, že má Tesla zabudovaný sušák na prádlo?

My to zjistili až při cestě přes Maroko. A kolik mýtných bran tam je? Mám pocit, že jsme projeli snad všechny.

Rodinný roadtrip po Maroku byl krásný, náročný a občas až komický. Tento sestřih je jen špička ledovce našeho dobrodružství, všechno z hlavní kamery v autě — mýtné brány, kozy na stromech a děti v autě.

Co ty lidi? Maroko ve třech návštěvách

Slibovali jsme, že se rozepíšeme ještě víc o lidech v Maroku. Ve „zkratce“:

Maroko 2017: exotika se vším všudy. V roce 2017 pro nás Maroko představovalo opravdovou exotiku. Časté policejní kontroly s po zuby ozbrojenými příslušníky jen dotvářely pro nás Evropany těžko uchopitelnou atmosféru. Domorodci ale byli většinou velmi nápomocní. V horách a zejména v poušti zastavilo každé auto, aby se ujistilo, že víme, kam jedeme. Už tehdy bylo nejsnazší hledat ubytování přes Booking.com, což nám značně usnadnilo cestování.

Maroko 2023: změny a Tesla komunita. V roce 2023 jsme už cestovali s Teslou a viděli jsme, jak se země změnila. Policejní kontroly byly nyní prováděny s úsměvem a ve všech velkých městech bylo patrné sbližování s evropským stylem života. Častěji jsme také potkávali a hovořili s Berbery. Díky Tesla komunitě jsme poznali víc místních lidí, což bylo skvělé — měli jsme možnost se kdykoliv ozvat Alimu a zůstat s ním v kontaktu.

Maroko 2024: jistota a hlubší poznání jihu. Letos už jsme měli dojem, že jedeme vlastně na jistotu, a chtěli jsme jen víc prozkoumat jih Maroka. Po Agadiru jsme jeli úplně podle sebe a opět jsme potkali některé členy místního Tesla klubu včetně předsedy Khalila. Od Agadiru jsme pak pokračovali podle itineráře připraveného Silvií. Cílem bylo prověřit trasy na jihu pro budoucí Eco rallye a zároveň poznat místní lidi a kulturu. V každém městě, které jsme navštívili, nás přivítal někdo místní a věnoval se nám.

Konkrétní setkání

• Mohamed v Tizourgane, obchodník s koberci, nás vzal i do místní výrobny arganového oleje. Už jsme o něm psali, tak jen krátce — neumí číst a psát, ale domluví se čtyřmi jazyky a umí dobře počítat. Narodil se s pískem v očích na poušti blízko Merzougy. Ukázal nám všechno, co nás zajímalo, a na závěr, i když jsme nic nekoupili, nám daroval jeden menší koberec, o který jsme měli největší zájem.
• Abhdul v oáze u Guelmimu, místní obchodník a provozovatel muzea, se snaží zachovat ukázky kultury tzv. „modrých lidí“, tedy nomádů. Poprvé seděl v elektroautě, což pro něj byl velký zážitek — a hned to chtěl zobchodovat.

A taky nepochopitelné lži

Na jihu se nám několikrát stalo, že lidé lhali úplně nepochopitelně. Normálně by to člověk přešel a mávnul nad tím rukou, ale například v jednom hotelu v Port Tan-Tan nám tvrdili, že mají rozbitou nabíječku. Ptali jsme se, jestli si tedy musíme zaplatit pokoj nebo zaplatit cokoliv jiného, a tvrdili, že ne, že je rozbitá. Nebyla! Ve stejném městě je další nabíječka u jiného ubytování a tam jsou naprosto v pohodě a nechají nabít kohokoliv, i když jen projíždí.

Podobně divné to bylo v našem oblíbeném kempu v Legzira. Po telefonu slíbili všechno, ale na místě začali vymýšlet. Problém byl, že jsme jedním autem vyhodili jistič u jednoho apartmánu. Když se podívali dovnitř, bylo vidět, že tam je všechno staré a shnilé a vypadlo by to stejně, kdyby tam připojili cokoliv jiného.

Ali nám na dálku pomáhal všechno vysvětlovat a nejpodivnější bylo, když po několika domluvách souhlasili s dalším nabíjením (potřebovali jsme nabít dvě auta), ale hned po položení telefonu řekli, že si můžeme nabít, ale jinde, cestou od nich. Až potom všem nám místní řekli, že v té oblasti jsou někteří lidé hodně proti elektromobilitě.

Zkušenost s přepravou aut do USA

Bylo to s danou firmou domluveno přes maily měsíc předem. Termíny, kdy musíme přistavit auta, byly jasně stanovené — 10. 5. ráno. Nicméně den před tím se tam Rafael zastavil a měl dojem, že neudělali vůbec nic a začali jednat až ve chvíli, kdy tam byl osobně. Arabský obchodník vše slíbí, ale začne jednat, až když se potkáte osobně, i když jsou dopředu dané termíny a procedury.

Ironií bylo, že po všech problémech a ztraceném týdnu času nám najednou kromě managementu firmy (tři muži) představili paní, která to reálně vyřizuje. Bylo vidět, že jediná tomu rozumí — a řekla nám, ať jedeme do Španělska, že je to pro nás jednodušší.

Pozitivní závěr

Lidé jako Ali, Khalil a mnoho dalších, s kterými jsme byli v kontaktu, jsou velmi nápomocní. Kolikrát jsou to lidé, kteří řídí firmy a jsou dost vytížení, a i tak jim napíšete nebo zavoláte po 22. hodině a ještě se omlouvají, že nereagují ihned. Samozřejmě volají zpět a řeší, co je potřeba.

Všichni popisují Maroko jako barvitou zemi a nám vlastně připadá, že kromě barev měst, rozmanitých jídel, trhů, oáz, hor, pouští a pláží lze postupně rozkrývat chování jednotlivých etnik. Člověk tak vlastně cestuje časem a z jejich chování cítí, že poznává i to, co je formovalo v průběhu staletí.

Náš odlet: půl hodiny doma, 80 minut na letišti

Náš odlet vypadal asi takto. Cca půl hodiny zpoždění s odjezdem z domu, a asi v půlce cesty notifikace: váš let má zpoždění 80 minut. Poznámka na okraj — check-in musí být stejně proveden v původním čase, takže moc rezerv nám tam nezůstalo.

Nejdražší školení time-managementu

Včera jsme měli přistát v Miami, ale tento záběr je z Londýna. Zkusíme to stručně popsat:

• Včera měl zpoždění první let Praha — Paříž, ale měli jsme tam pět hodin pauzu, takže vypadalo všechno OK.
• Navazující let neumožňoval elektronický check-in, takže jsme po jídle v klidu došli na přepážku.
• Měli jsme udělat check-in v automatech, ale první nefungoval vůbec a druhý na několik pokusů tvrdil, že to nemůže provést.
• Poslali nás na přepážku přepravce FrenchBee.
• Když jsme se dostali na řadu, řekli nám, že už je o pár minut pozdě, po zavření check-inu 90 minut předem.
• Ale prý to někdy je ještě otevřené. Zároveň z kanceláře nevědí, jestli jejich check-in ještě běží, nebo ne.
• Běžel jsem tam, nadával u toho, ale nikdo už nám nedokázal pomoct.

Přepravce nabídl náhradní lety za doplatek, ale všechno bylo dražší než původní cena letenek. Sami řekli, že je asi levnější letenky zahodit a koupit jiné levné jinde. Začali jsme hledat spoje, ale ani všechny vyhledávače letenek už neměly rozumný spoj.

Nakonec jsme to riskli a koupili zvlášť letenky do Londýna ihned:

Při check-inu v úplně jiném terminálu o nás ten člověk věděl, že nám uletěl jiný spoj. Věci jsme nestihli přerovnat, takže jsme měli asi sedm příručních zavazadel, ale přimhouřili všechny oči. Takže jsme nakonec nakoupili letenky levněji a lépe než přes všechny vyhledávače.

Akorát ráno cestou na letiště nebyl vidět náš let na rozpisu, a po rozkliknutí to ukázalo, že startujeme o tři hodiny dřív. Na přepážce mě naštěstí uklidnili a už všechno proběhlo OK — s drobným přerovnáním tašek.

Praha, Paříž, Londýn a příprava na Miami v šesti fotkách:

A co práce? Ultimátní remote office na obrubníku

Ultimátní remote office je na druhé fotce. To nám nakládali auta, mě zpovídal celník, ale Rafael zrovna musel reportovat jedné obrovské firmě, kterou všichni znáte.

Sedl si prostě na obrubník, vytáhl sluchátka a s plynulou němčinou se snažil udělat všechno potřebné — navíc to dělal poprvé v rámci nového projektu. Kolem hučely kamiony, pralo do nás polední africké slunce a sluchátka s aktivním rušením hluku měla plné ruce práce.

V jeden moment vedle něj nastartovala největší ještěrka, co zvedá několikatunové kontejnery. To už se i jeho kolegové na mítinku ptali, co se děje, že mu nerozumí. Rafael jen kroutil hlavou na všechny strany, aby sluchátka chytla správně jeho hlas a začala rušit okolí. Tak jen až někdo půjdete na přednášku o podnikání z pláže, vzpomeňte si na tohle.

Na první fotce opravuji jednu práci na Mallorce, na třetí končím on-line k nově zaváděnému systému s výhledem na Gibraltar — a po přespání v autě.

Poslední fotky jsou „testování“ MacBooků Air v letadlech. Za mě je nejlepší asi starší třináctka s procesorem M2: je ze všech nejhezčí, nejlehčí a výkon mi nikdy nechyběl. Nová patnáctka s M4 je super velikostí obrazovky (fakt mi nechybí externí monitor) a ještě se takhle vejde i v letadle na klín. Váha a velikost mi nevadí, protože v batohu se ten rozdíl opravdu nepozná.

Nyní jsem ještě přidal AirPods Pro 2 — díky moc Petře za tip a za vše kolem. Fakt je příjemné to rušení hluku, daleko lépe se soustředím a jsem po několika hodinách vlastně méně unavený. Kvalita zvuku je pro mě velmi dobrá, tak 80–90 %, ale nejsem audiofil.

Teď už víte, že kromě dětí se snažíme stíhat i některé pracovní věci.