Na jihu Maroka jsme od 2. května součástí týdenní zkušební trasy pro budoucí Ecorallye, kterou připravuje RIVE Maroc. Organizátorka Silvia vytipovala místa a trasy, které máme projet a ověřit tak možnosti pro budoucí účastníky. Vzniklo z toho sedm dní, ve kterých se míchaly pevnosti ze 13. století, spaní pěti lidí v Tesle, driftování v písku a dobíjení z opadané zdi.
Než ale dojedeme do pouště, musíme začít u lidí, se kterými jsme celý ten týden jeli.
Klaus a Piere: Němci, kteří přijedou ve 12:20
Jen za uplynulý týden jsme poznali několik nových přátel z různých zemí. Nejde si pak nevšimnout „drobných“ kulturních rozdílů.
Klaus Schäfer a Piere jsou typičtí Němci. Hned první den jsme měli přijet ve 12:20 do Bilbaa na univerzitu. Všichni jsme věděli, že akce začíná až ve 13:00, takže se tam prostě nějak dostaneme a mluvit má hlavně Rafael de Mestre. V kolik myslíte, že dorazili Klaus a Piere? Ano, ve 12:20. Jako jediní.
Když jsme pak jeli dál společně, přišel za mnou Klaus, že nám asi nesvítí žárovka brzdy na přídavném nosiči. Nenápadně se nabídl, že má i nářadí a vedle nás je benzinka, kde budou mít i náhradní žárovku. Když jsem to začal montovat, rozpovídal se, jak mu vadí, když věci nefungují. Po společné opravě měl z funkčního světla snad i větší radost než já.
V Seville se kupodivu zpozdil na superchargeru. Při plném nabití mu Tesla S ukazovala dojezd 649 km, ale ještě brala trochu proudu — tak tam čekal, jestli naskočí 650. V telefonu poznamenal, že ví, že je to trochu „idiotisch“, ale že mu to nedá. Odvětil jsem, že tomu plně rozumím, taky bych čekal.
Camelia, mañana a jediný Čech, který objel svět v Tesle
Camelia Ecograndprix je pro nás francouzská Rumunka hovořící skoro jakkoliv na kohokoliv. Její tanec při nabíjení jsme sem už dávali. Zároveň nám domluvila spaní u Paula v Lisabonu, kterého do té doby nikdo z nás neznal. Měla obrovskou tendenci vše organizovat a někteří lidé říkají, že Francouzi mají tendenci do všeho mluvit a vidět vše komplikovaně. Mně se v posledních letech začalo líbit, jak Francouzi jdou protestovat do ulic kvůli čemukoliv. Věřím, že Camelia by šla také. Vlastně váhám, jestli je víc Rumunka nebo Francouzka.
Ohledně Španělů a Portugalců jsem si uvědomil, že ani jednou neměl nikdo z nich připomínku k tomu, že jsme někdo někam nepřijeli včas. Prostě mañana.
Nejčastěji jsem si dělal srandu z Klause, že u nás v Čechách je všechno normální, že všichni jezdí po celém světě a tak dál. Když jsme pak potkali Jirku se solárním kolem, už jen přikyvoval. A na poslední fotce je s námi Jirka Vlk — jako jediný Čech dosud objel svět ve své Tesle. Byl s námi teď skoro všude, akorát vždy v jiný čas než ostatní.
Aby to nevyznělo kriticky: se všemi byla pořád sranda a všichni si chtěli hrát s našimi dětmi. Dokonce pak vybírali ubytování pro všechny tak, aby to bylo fajn pro naše děti.
Kradou se ještě v Praze auta?
Nevím, jak oni viděli Čechy, ale Klaus se jednou zeptal, jestli se pořád kradou v Praze auta. Začal jsem vysvětlovat, že to bylo v devadesátých letech. Pak jen dodal, že tam byl pracovně s BMW 5 a auto mu ukradli. Když měl jet do Prahy příště, kolegové mu říkali, jestli nechce jet jinak. On, že přeci není možné, aby mu stejné auto někdo ukradl dvakrát. Tak jel zase s novým BMW 5. A zase s ním už nedojel zpátky domů.
Když jsem ho pak znovu přesvědčil, že už se to neděje, Jirka na solárním kole mu řekl, že v Hradci Králové mu už ukradli sedmnáct kol. Asi jsem fakt optimista.
„La petit prince“ začíná: Tizourgane a Tafrout
Začalo se výjezdem z Agadiru — podle nás posledního a nejjižnějšího Tesla superchargeru v Africe. Po asi sto kilometrech jsme se dostali do hor, do nadmořské výšky přes 1 000 metrů, a dojeli k pevnosti Tizourgane, kde jsme měli soukromou prohlídku a večeři se západem slunce.
To ticho, ty výhledy a pevnost ze 13. století působily úžasně. Některé výhledy dělaly dojem, jako by člověk koukal na obrovské namalované plátno kdesi před pevností. Potom jsme už po tmě dojeli dalších padesát kilometrů do hotelu v Tafroutu. Městečko prozkoumáme až ráno, prý je známé výrobou bot.
Elektro doplnění: jedna fáze na celý hotel
Dobíjíme zase pomocí Portaboxu od Inchanetu a ukazuje se, že možnost nastavit ampéry přímo tlačítkem je v odlehlých končinách dost užitečná funkce. Můžu samozřejmě i na displeji naší Tesly, ale takhle jsem si jistější, že někomu nevyhodím jistič. Což se nám ostatně opět podařilo, byť při 16 A.
A pro zvídavé: celý hotel běží asi na jedné fázi 30 A. Rafael, organizátor celého 80edays, se totiž všude okamžitě ptá po rozvaděči a rovnou kouká, co tam mají, abychom jim nic neohrozili.
Jaké auto byste zvolili do pustiny v Africe?
Máme pro vás jednu otázku. Sporťák se sníženým sportovním podvozkem v popředí, nebo klasický offroad v pozadí?
Pět lidí v Tesle a bouchání na vrata ve dvě ráno
Obdivuji svou ženu, že to zvládáme. Přeci jen: když v noci dorazíte do Marrákeše a místo zaplaceného ubytování najdete plně obsazený hotel a v půl jedné v noci se nemůžete nikam dovolat, tak posádka kupodivu souhlasila se spaním v autě. Ano, pět lidí včetně tašek v nejmenší Tesle. Odměnou je plno jasných hvězd nad námi a probuzení bečením ovcí. Ranní dobíjení — zdarma — v jednom z nejluxusnějších hotelů asi nemůže být větší kontrast.
Následně přejezd do Agadiru, kde jsme odpoledne potřebovali vyjet hned do hor, a dva dny teď projíždíme obrovské hory, strže a oázy. A dnes v noci nám zase selhalo spaní. Že budu ve dvě ráno kdesi v Africe objíždět náhodné kempy a bouchat na vrata, jsem si do té chvíle neuměl představit.
Naštěstí jsme na druhý pokus našli jiný kemp, kde rozvody vypadají funkčně a měli nakonec i pěkné pokoje. Nicméně ve tři ráno převážet rodinu kdesi v pustině a pak je jen přenášet na malý pokoj, kde jsme děti uložili na velkou postel a sami lehli na zem, bylo jen takové adekvátní zakončení dne. Jediné pozitivum bylo, že jsem ve tři ráno asi vyfotil mléčnou dráhu nad námi na mobil. K tomu máme taky celou story, ale to zase jindy.
Některé dny jsou intenzivní a ty zbylé jdou úplně mimo očekávaný rozsah. Za to Haničce neskutečně děkuji, že to můžeme zažít všichni společně. Každý den se i v našich rozhovorech objeví „mráček“, ale když si uvědomím, že jsme kdesi v kempu v pustině, 5 900 km od domova, a ráno se Laura probere na posteli se záchvatem smíchu a vyptává se na vše kolem a pak snídáme s Berberem ve stanu, mám pocit, že se dotýkáme hvězd.
Mohamed z Maison du Troc: čtyři jazyky a písek v očích
Tohle je Mohamed z obchodu Maison du Troc v Tizourgane. Ukázal nám svůj obchod, dovedl nás i do místní výrobny arganového oleje, kam nechodí turisté, a byl ochotný s čímkoliv pomoci. Vyslala ho za námi Silvia, organizátorka RIVE Maroc — moc děkujeme.
Sám o sobě řekl, že umí čtyři jazyky, ale neumí číst a psát. Narodil se s pískem v očích na Sahaře u Merzougy, což je známé místo, kudy projíždí téměř všechny rallye. Ale nebojte, je to zdatný obchodník a sám se usmál, že matika mu jde dobře. Myslím, že to bylo poučné i pro naše děti.
O kobercích máme taky něco natočeno, jen nestíháme postovat a zároveň prožívat všechno tady. Kdybyste sháněli originální koberce odtud, přidám vizitku. U velkých koberců je ale cena i přes 1 000 €, protože to někdo vyšívá i rok.
Světoobčané: jak to zvládají děti
Nejčastější situace v autě jsou dvě:
- „Je tady wifi?“
- „Ještě dopočítej tento příklad!“ — to při přejezdu, než ztratíme trpělivost.
A nejraději mám tuhle: „Kdo první doběhne k tomu hradu / mostu / šutru?“ V duchu tomu říkám „rush for architecture“.
Nejvíc si ale vážíme toho, když na většině míst začnou sami něco prohlížet, běhat, skákat a prostě se tam cítí jako doma a vypadají spokojeně. Pak je jedno, jestli stojíme na nekonečné pláži u Porta nebo v Tangeru, jsme zrovna někde v horách za Agadirem v 1 600 metrech, nebo zkoumáme pěkné oázy.
Snažíme se všude mluvit anglicky, ale sám se občas zarazím, když dětem řekneme: tady říkají Danke, o chvíli později gracia, pak Merci a další den Gracias. Pak vítězoslavně poděkujete v Portugalsku Gracias a jemně vám naznačí, že tady už se říká Obrigado. Každopádně v poušti je dobré znát:
| Poděkování | Jazyk |
|---|---|
| Tenmirth | berbersky |
| Šukram | arabsky |
Pardon, nevíme správný zápis — předáno foneticky.
Modrý nomád a hodnota Tesly ve velbloudech
„Modrý nomád“ Abhdul poprvé seděl v elektrickém autě. Po prvních větách úžasu začal hned klasicky měnit za velbloudy. Uhodne někdo hodnotu naší Tesly ve velbloudech? Evidentně jsme přecenili.
Nejezdi do pouště v noci
Nejezdi do pouště v noci! Nenapínej víc už napjatou strunu! Tyhle dvě věty nám včera proběhly hlavou několikrát. Naše „kecy“ uslyšíte ve videu. Prozradím poentu: zachránila nás Magali, několikanásobná účastnice maratonských rallye.
Díky těmto „drobnostem“ jsme ale v noci viděli s Laurou padající hvězdy, ráno všichni vstávali s úsměvem a ještě jsem pomáhal vyhánět stádo velbloudů. Prostě 80edays experience.
Rozvaděče na ulici a 10 kW z opadané zdi
Kdesi na jihu Maroka nechávají na ulici otevřené rozvaděče s proudem silnějším než v kempech.
Čímž se dostáváme ke kouzelníkovi Rafaelovi. Jak z opuštěné opadané zdi získáte 10 kW na dobití dalšího auta? V 53 sekundách to uvidíte. I tohle je součástí někdy nečekaných zážitků v rámci 80edays a pomáháme tak objevovat další možnosti pro budoucí účastníky RIVE Maroc. Kdyby nám ve vedlejším hotelu bez hnutí brvou nelhali do očí, nemuseli jsme takhle čarovat.
Zapadli jsme hned za první dunou
Není nad to naplánovat si výjezd v největším parnu v poledne a pak zapadnout hned na dohled za první dunou. Nakonec jsme si v písku zkusili driftnout já i Hanička, děti pomohly vyhrabat auto, nosit klacíky pod kola a tak dál — takže vlastně ideální rodinný teambuilding.
Nejlepší průpravou na písek je asi trénink na sněhu, takže zdravíme Machaty Motorsport a děkujeme za loňské Lungau.
Divoká zvířata: velbloudi u pevnosti a surikaty v serpentinách
V ksar Tafnidilt nás probudilo chroupání velbloudů kolem pevnosti. Šel jsem tedy ven mezi ně a nechal stádo procházet kolem — stál jsem na metrové zídce a natočeno mám spoustu podobných záběrů. Automaticky jsem předpokládal, že patří majitelům. Nikde nikdo nebyl a až po delší době se objevil majitel a začal je vyhánět, tak jsem se snažil trochu pomoct. Až potom jsem se zeptal, že asi nebudou jeho, když je vyháníme.
Takže jsem poprvé zažil stádo divokých velbloudů, kteří poklidně procházeli kolem a nechali mě je pozorovat a být mezi nimi. Jen nepatrně mě znervózňovalo, že i na té zídce jsem byl menší než ti největší z nich.
Dny před tím jsme měli v horách štěstí na surikaty. To jsme nikdy dřív nezažili. Občas přeběhly silnici, občas hlídkovaly v serpentinách, a když jsme zastavili, nebyli jsme schopni je nikdy vyfotit. Bylo ale fajn tam s nimi být — už nikdy je nebudeme někde v zoo obdivovat tak jako tady. V horách na jihovýchod od Agadiru jsme je viděli skoro všude v 1 000 metrech.
Pár čísel k autům: 11 kWh na sto kilometrů
Poslední dny jedeme téměř stejné trasy v této sestavě:
- Tesla Model S
- Kia Niro
- Tesla Model 3 Performance
Na jihu Maroka je téměř všude problém se stabilitou elektrické sítě. V extrému jsem na připojení na 220 V viděl i 148 V a podobná čísla. To nás vedlo k úspornější jízdě. Stejně se tu jezdí pomaleji, jen více „na tělo“.
| Úsek | Auto | Spotřeba |
|---|---|---|
| Guelmim → Tafnidilt → Tan-Tan | Tesla Model 3 Performance | cca 14,5 kWh/100 km |
| Guelmim → Tafnidilt → Tan-Tan | Kia Niro (Friedwart) | cca 12 kWh/100 km |
| Dálnice v severním Španělsku, cca 120 km/h | Klausův nový Model S | 19 kWh/100 km |
| Dálnice v severním Španělsku, cca 120 km/h | naše Model 3 Performance | těsně přes 20 kWh/100 km |
| Legzira → Agadir, jízda 45–60 km/h | Model S i Model 3 Performance | 11 kWh/100 km |
Etapu z Guelmimu do pouště (Tafnidilt) a města Tan-Tan jsme jeli prakticky shodně s Friedwartem v Kii. Byl jsem nadšený naší spotřebou — a to plně naložené auto, stále včetně té bedny vzadu. Kia se ale předvedla skvěle. Jízda byla záměrně eko, abychom měli rezervu do pouště, takže většinu času jsme jeli 65 km/h.
To nejlepší nás ale čekalo až potom. Z přístavu Tan-Tan jsme jeli do Legziry a nedovolili nám tam dostatečně nabít na další úsek do Agadiru. Naše auto mělo mírnou rezervu, Rafael vyjížděl s tím, že mu chybí 26 km. Jeli jsme extrémně úsporně, vypnuli klimatizaci i větrání a v kopcích jeli jen 45 až 60. Dojeli jsme obě auta se spotřebou 11 kWh. Nikdo z nás nevěřil, že je to možné s naším plně naloženým Performance — a už vůbec ne se starým Modelem S, který má najeto přes 600 000 km.
Rafael je hlavní organizátor mezinárodních závodů EcoGP a my z jeho závodů máme medaile. Takže jsme aspoň v praxi ukázali, že rekordy jde dělat i v běžném africkém provozu.
Tajný tip pro cestovatele do Maroka: SIM od Inwi
U Inwi nám prodali SIM kartu s neomezenými daty na deset dní za 150 Dh (tedy 15 €) — skutečně neomezená, žádné omezení rychlosti. Dosud jsme postupně nakoupili 50 GB a utratili víc než dvakrát tolik. Orange má také „neomezená“ data, ale s nějakým omezením, tak jak to známe od mnoha evropských operátorů. Inwi mělo na jihu na pár místech i lepší pokrytí, takže určitě doporučujeme.
Jinak člověk skončí jako my v poušti — bez wifi. A to je v dnešní době horší než bez vody.
Autoškola v Maroku: tři typy kruháčů
Autoškolu v Maroku si představuji takto. Hele mladej, jsou tři typy kruháčů:
- Normální — tam prostě koukáš doleva a někam se vecpeš. Zásadně ale neblikej, tím ostatní akorát zmateš. Ostatní ti udělají místo, jen jim musíš jasně ukázat, kam chceš jet.
- Se semafory i uvnitř (jako například v Barceloně) — tam prostě vjedeš a postupuješ tak, jak ti semafory dovolí.
- „Hádej, kdo má přednost“ je nejzáludnější. Má semafory na vjezdu, ale ty nikdy nevíš, co mají za barvu ostatní, takže je to vlastně takový poker. A když už jsi na kruháči a myslíš, že máš vyhráno, tak v tom jeden z těch přivaděčů sepne a pustí ti tam kámoše. Bacha, přednost mají oni. Takže najednou začne téct řeka aut a ty musíš „stoupnout na kraj“ a chytnout si flek, jak tam letí mezera. Nezapomeň ale, že za další sekundu se otevře jinde další „přítok“.
Ve městě je to jednoduché — žádná pravidla nejsou. Semafor platí jen pro větší vozidla. Ostatní se vždy někde nacpou a můžou jet klidně vlevo v protisměru. I v noci. I bez světel. Samozřejmě bez helmy — tu mají jen na zalehávačkách, a to jen řidič. A mobily se čtou zásadně za jízdy i na motorce, protože pak přeci není čas.
Na dálnici je všechno jinak. Většinou si drží dlouhé rozestupy, kromě předjíždění a podjíždění, když neuhneš do dvou sekund. Většina aut dodržuje rychlost, takže 120 to jistí. V noci je dobré každý kamion volně dojet a lehkým probliknutím probrat — nechceš ho přeci vylekat. A v kopci kamiony jedou klidně dvacet, takže vlastně stojí, když kolem letíš 120.
Tak, a nyní můžete všichni do Afriky.
Legzira: proč jsme tam museli podruhé
Tady je aspoň malá ukázka, proč jsme po cestě z jihu Maroka museli jet zase přes Legziru. A protože nám tam bylo dobře, sepsali jsme rovnou i cestovatelské tipy:
- „Kemp“ nahoře jsou zděné apartmány s terasou na střeše. Cena se liší podle sezóny a podle toho, jestli jste místní: 300 až 500 MAD, tedy 30 až 50 €.
- Karty v celé oblasti neberou, takže jen dirhamy nebo eura s sebou.
- Internet funguje poměrně solidně (4G) — přímo v kempu jsou obrovské vysílače.
- Levnější ubytování je možné přímo v domech na pláži, kde jsou malé restaurace. Turistům ale vždy automaticky nabídnou apartmán v podobných cenách.
- Objednejte si rybu. Klidně vás pustí do kuchyně se podívat, že jsou čerstvé — chycené ráno hned proti pláži. Jíst to můžete kromě stolu i klidně přímo v písku u vody.
- Voda je relativně studená, ale člověk se hned na slunci ohřeje.
- Zpravidla je poblíž aspoň jeden hlídač a vyhání lidi z vody, protože příliv a odliv jsou tady poměrně silné, jako asi všude u oceánu.
Tady se i děti vyloženě těší na rybu a vrhnou se na ni vždy hned. A to nám připomíná jídelní návyky Rafaela. Ten k tomu jen komentoval, že ryby a mořské plody si dává všude na světě jen při pobřeží — pak už to není nikdy čerstvé.
Co si objedná Rafael?
Vždycky jsme zvědaví, co si Rafael objedná k jídlu. Evidentně je nejvíc ovlivněn Španělskem, a když váhá, dá si raději nějaké nejjednodušší těstoviny, třeba spaghetti carbonara. Vždy ale obsluhu o něco žádá: nemá rád typické marocké koření ani moc hořké věci, nepije kafe ani alkohol. Říkal, že jediný Cézar salát je všude stejný. Jinak vždy dostanete kombinaci s něčím lokálním a on se v salátech vyhýbá paprice a příliš výrazným kořením. Předevčírem si ale klidně dal tajine — místní zapečené maso se zeleninou — z chobotnice. A u nás jsme ho naučili jíst bramborovou kaši, samozřejmě s máslem a smetanou.
Včera jsme se u večeře smáli, že pro něj nejsou největší problém při cestování obvyklé potíže jako jazyk, dobíjení nebo administrativní záležitosti, ale to, aby v každé zemi našel kombinaci potravin, kterou je ochoten jíst. Zároveň nepotřebuje moc jíst, vždy upřednostní spánek. A čas jídla má takový španělský — něco málo ráno, klidně jen kousek chleba, a pak večer klidně pořádná hostina. Jen ten výběr potravin má německy přesný.
Prostě pronikáme do spousty kulturních stereotypů v rámci 80edays.
