Slibovali jsme, že se rozepíšeme víc o lidech, které po cestě potkáváme. Tak tady je pokus — od Maroka, kam jsme se vrátili už potřetí, přes Ottawu a Šimkent až k jedné paní v americké poušti. Většinu z toho, co jsme na cestě zažili, totiž nedělala místa, ale lidé, kteří na nich žijí.
Maroko třikrát: 2017, 2023 a 2024
V roce 2017 pro nás Maroko představovalo opravdovou exotiku. Časté policejní kontroly s po zuby ozbrojenými příslušníky jen dotvářely atmosféru, kterou jsme jako Evropané těžko uchopili. Domorodci ale byli většinou velmi nápomocní — v horách a zejména v poušti zastavilo každé auto, aby se ujistilo, že víme, kam jedeme. Už tehdy bylo nejsnazší hledat ubytování přes Booking.com, což nám cestování hodně usnadnilo.
V roce 2023 jsme už jeli s Teslou a viděli jsme, jak se země změnila. Policejní kontroly se najednou dělaly s úsměvem a ve všech velkých městech bylo patrné sbližování s evropským stylem života. Častěji jsme také potkávali Berbery a mluvili s nimi. A díky Tesla komunitě jsme poznali víc místních — hlavně Aliho, kterému se dá kdykoli ozvat a zůstat s ním v kontaktu.
Letos už jsme měli dojem, že jedeme vlastně na jistotu, a chtěli jsme jen víc prozkoumat jih Maroka. Po Agadiru jsme jeli úplně podle sebe a opět potkali některé členy místního Tesla klubu včetně předsedy Khalila. Od Agadiru jsme pak pokračovali podle itineráře připraveného Silvií. Cílem bylo prověřit trasy na jihu pro budoucí Eco rallye a zároveň poznat místní lidi a kulturu. V každém městě, které jsme navštívili, nás přivítal někdo místní a věnoval se nám.
Mohamed v Tizourgane: čtyři jazyky a žádné písmo
Mohamed je obchodník s koberci a vzal nás i do místní výrobny arganového oleje. Už jsme o něm psali, takže jen krátce: neumí číst a psát, ale domluví se čtyřmi jazyky a umí dobře počítat. Narodil se s pískem v očích v poušti blízko Merzougy.
Ukázal nám všechno, co nás zajímalo, a na závěr — i když jsme nic nekoupili — nám daroval jeden menší koberec. Právě ten, o který jsme měli největší zájem.
Abhdul u Guelmimu: muzeum modrých lidí a první jízda elektroautem
Abhdul je místní obchodník a provozovatel muzea. Snaží se zachovat ukázky kultury takzvaných „modrých lidí“ — nomádů. V elektroautě seděl poprvé v životě, byl to pro něj velký zážitek a hned to chtěl zobchodovat.
Když se lže bez důvodu: Port Tan-Tan a Legzira
Na jihu se nám několikrát stalo, že lidé lhali úplně nepochopitelně. Normálně by to člověk přešel a mávnul nad tím rukou, ale třeba v jednom hotelu v Port Tan-Tan nám tvrdili, že mají rozbitou nabíječku. Ptali jsme se tedy, jestli si musíme zaplatit pokoj nebo cokoliv jiného — ne, prostě je rozbitá. Nebyla. Ve stejném městě je u jiného ubytování další nabíječka a tam jsou naprosto v pohodě a nechají nabít kohokoliv, i když jen projíždí.
Podobně divné to bylo v našem oblíbeném kempu v Legzira. Po telefonu slíbili všechno, ale na místě začali vymýšlet. Problém byl, že jsme jedním autem vyhodili jistič u jednoho apartmánu. Když se podívali dovnitř, bylo vidět, že tam je vše staré a shnilé a vypadlo by to stejně, kdyby tam připojili cokoliv jiného. Ali nám na dálku pomáhal vše vysvětlovat a nejpodivnější bylo, když po několika domluvách souhlasili s dalším nabíjením — potřebovali jsme nabít dvě auta —, ale hned po položení telefonu řekli, že si můžeme nabít, ale jinde, cestou od nich.
Až po tom všem nám místní řekli, že v té oblasti jsou někteří lidé hodně proti elektromobilitě.
Přeprava aut do USA: paní, která tomu jediná rozuměla
Přepravu jsme měli s danou firmou domluvenou mailem měsíc předem. Termíny, kdy musíme přistavit auta, byly jasně stanovené — 10. 5. ráno. Den před tím se tam ale Rafael zastavil a měl dojem, že neudělali vůbec nic a začali jednat až ve chvíli, kdy tam byl osobně. Arabský obchodník vše slíbí, ale začne jednat, až když se potkáte osobně, i když jsou dopředu dané termíny a procedury.
Ironií bylo, že po všech problémech a ztraceném týdnu času nám kromě managementu firmy — tří mužů — najednou představili paní, která to reálně vyřizuje. Bylo vidět, že tomu jediná rozumí. A řekla nám, ať jedeme do Španělska, že je to pro nás jednodušší.
Ali, Khalil a telefony po desáté večer
Lidé jako Ali, Khalil a mnoho dalších, s kterými jsme byli v kontaktu, jsou přitom neuvěřitelně nápomocní. Kolikrát to jsou lidé, kteří řídí firmy a jsou hodně vytížení — a přesto jim napíšete nebo zavoláte po 22. hodině a ještě se omlouvají, že nereagují ihned. Samozřejmě volají zpět a řeší, co je potřeba.
Všichni popisují Maroko jako barvitou zemi a nám vlastně přijde, že kromě barev měst, rozmanitých jídel, trhů, oáz, hor, pouští a pláží se dá postupně rozkrývat i chování jednotlivých etnik. Člověk tak trochu cestuje časem a z toho chování cítí, co je v průběhu staletí formovalo.
Seydou: palačinky a servis bez chybičky
O Seydouovi jsme napsali doporučení hned na místě a rovnou v angličtině, tak ho necháváme, jak byl:
From first moment was Seydou very helpful and very kind. Talk with everybody and offer anything to assure, that all guests are happy. Breakfest was with fresh prepared pancakes (and cornflakes, yoghurt, cookies, juices, coffee, tea, cocoa…etc.) Absolute excelent service!
Andrew v Ottawě: kyblík, dvacet dolarů a firma
Kyblík se pro nás stane symbolem. Andrewa jsem se zeptal na jeho firmu a on během mytí auta skoro mimochodem zmínil:
„Vidíš ten kyblík? Před pěti lety mě vyhodili z práce a já měl v kapse akorát 20 dolarů a takový kyblík. Nechtěl jsem, aby moje děti viděly, že budeme žít z dávek od státu, tak jsem začal mýt auta. A po pěti letech máme tohle.“ A ukázal na budovu za sebou, kde provádí detailing a čištění aut.
Tohle je prostě Amerika — byť jsme zrovna v Kanadě. Vlastně jsem strašně rád, že to mohly děti slyšet přímo od něj a pak k tomu daly taky ruku k dílu.
Takže kdokoli pojedete se špinavým autem kolem Ottawy, víte kam zajet — motospaclub.
Ramil v Šimkentu: místní Electrodad a přítulné morče
Dva dny jsme strávili v Šimkentu u Ramila a jeho rodiny. Ramil je místní Electrodad, takže se probíraly hlavně elektromobily, ale došlo i na kulturu bytí v Kazachstánu a okolí.
Pohostinnost Kazachstánců je vyhlášená a i tady jsme byli pozváni na místní speciality. U některých jsme se raději neměli ptát, z čeho jsou. Laura byla nadšená z jejich morské svinky — morčete —, které bylo naštěstí neuvěřitelně přítulné.
Fanyuhu a Gloria: dva příběhy za jednou cestou kolem světa
O Fanyuhuovi a Glorii jsme věděli už z Číny. Dokonce jsem v různých zemích požádal dva lidi o propojení, takže jsem věděl, že to jednou přijde. A pak nám ráno Aktan v Aktau poslal náhodnou fotku z ulice s jejich autem. Hned jsem jim napsal, poslal naši polohu — a oni přijeli za námi, protože naše auta už byla na moři.
Za jejich cestou kolem světa je silnější příběh, než jsem čekal. Vlastně jsou dva:
- Fanyuhu přišel o bratra a rodiče kvůli rakovině plic. Žili v Guangzhou a Šanghaji v době, kdy tam bylo obrovské znečištění. I proto později změnil auto a dnes cestuje elektrickým.
- Na nějaké starší cestě prohlásil, že snad na cestách najde lásku svého života. To se mu splnilo, když v Malajsii potkal Glorii.
Oproti nám projeli a znovu projedou víc zemí a kontinentů a na cestě budou nejspíš několik let. Jsou pozvaní i k nám, až budou v Evropě, takže příští rok se toto auto nejspíš ukáže i u nás ve Skrýšově. Bylo fajn potkat podobné blázny — přejeme jim hodně štěstí na dalších cestách. Najdete je na sítích i na YouTube pod jménem Fanyuhu.
Paní ze sonorské pouště: „She found the place“
V sonorské poušti jsme zapomněli popsat obrovský dotek lidství. Po ránu, v sedm hodin, bylo pořád ještě 37 °C, takže jsme si šli projít kemp. Narazili jsme na starou paní, jak tam krmí ptáky a pozemní veverky, a dali jsme se do řeči.
Pocházela z Walesu, ale život prožila s americkým letcem a měli prý i hezky velký dům s pozemky v Oregonu. Když manžel odešel, cestovala i sama po státech a až loni prodala obytňák a bydlí tady se psem v domečku na kraji kempu natrvalo. Několikrát dodala, že měla hezký život.
Byla usměvavá, pozitivní a hrozně hezky se s ní povídalo. Bylo vidět, že to tady v poušti má ráda. A pak dodala, že bude mít brzy devadesáté narozeniny.
O chvíli později jsme to vykládali Rafaelovi a ten jenom dodal: „She found the place..“ — Našla to místo. Prostě to bylo všechno strašně lidské a dojemné. Ani nevím, jestli se to dá těmito řádky přenést.
