Všichni říkali: „Miami má krásné pláže, počasí, boháči si tam kupují vily. Jen je tam draho.“ Realita našeho příletu vypadala trochu jinak — bouřky, varování před povodněmi a týden čekání na kontejner s auty. A přesto si nás Miami něčím získalo.
Děti po příletu: „Tady to vypadá jak v gétéáčku!“
Ještě před příletem přišly bouřky a varování s povodněmi. Tesla servisy jsou tady přetížené a mají frontu 200 utopených aut. My bydlíme v nějaké latinské čtvrti — a děti to zhodnotily hned po příletu: „Tady to vypadá jak v gétéáčku!“ (GTA je pro neznalé kultovní hra.)
Vlastně i auta na ulicích se pohybují přesně jako ve hře: velmi pomalu, až přehnaně opatrně. Když vstoupíte jen lehce do vozovky, hned nějaké auto přibrzdí a v klidu čeká, než se rozhodnete, co uděláte.
Lidem tady nerozumíme vůbec — všichni mluví španělsky, opravdu jen španělsky. V obchodě se mi stalo, že si prodavačka přivolala sekuriťáka, aby jí přeložil, co říkám. Ale lidi jsou v podstatě všude nápomocní a kromě praštěného majitele apartmánu jsme zatím nikde nenarazili na divné nebo nebezpečné lidi.
Ceny se navíc všude liší v násobcích, takže člověk musí zpočátku trochu hledat a porovnávat. A teplo s dusnem je tu opravdu tropické od prvního okamžiku — jak se před setměním pohnete rychleji, jste hned mokří.
Technologické okénko: Apple Vision Pro v nacpané prodejně
Když už jsme v Miami, musel jsem Apple Vision Pro vyzkoušet — a to i v nacpaném centru v sobotu odpoledne. Pár tipů a dojmů:
- Když je před vámi moc lidí, zaregistrujte se přes web přímo v prodejně. Šel jsem na řadu hned.
- Byl jsem jediný, kdo si přinesl předpis od lékaře (díky, Jirko, Oculista). Prodavač z toho byl nadšený a netušil, že máme vybavení Zeiss i v Evropě. Hned to nadšeně vykládal dalšímu.
- Na demo vám ale vezmou vaše aktuální brýle, automaticky je změří a podle nich donesou nacvakávací čočky.
Celkový dojem z dema je velmi dobrý. Postupně vám ukážou základní ovládání, fotky, prostředí a 3D filmy a ke konci si můžete hrát s 3D modely — prohlížel a procházel jsem si proudový motor a formuli.
Co se mi líbilo
- Naprosto přirozeně a příjemně působí možnost umisťovat si kolem sebe plochy a aplikace. Občas to udělá úplně jiný dojem, když něco udělám větší a přitom to dám dál.
- Je fajn experimentovat s mírou propustnosti okolní reality. Minimálně zprvu je to docela wau — a mě vlastně překvapilo, že mě to zaujalo.
- Trochu pochybuji nad měněním okolního prostředí kvůli soustředění. Zároveň musím uznat, že během dema jsem byl plně soustředěný a opravdu „odfiltrovaný“ od přelidněné prodejny. Vnímal jsem to i na ostatních uživatelích, takže to evidentně funguje na všechny — a pro mě je to jeden z hlavních důvodů, proč to zvažovat jako pracovní nástroj.
- Uchování vzpomínek ve 3D a jejich zachycení pomocí iPhonu 15 Pro je silně emotivní lákadlo. To je vlastně těžké nechtít a marketingově je to strašně silné.
Co mi vadilo
- U 3D obrazu vidím stejné limity jako v kinech — při prudkém pohybu je znát nedostatečný framerate, hrany objektů poblikávají.
- Celková jemnost a detailnost 3D grafiky je velmi dobrá, ale necítím to jako dokonalé. Rozhodně je to lepší než třeba VR2 na PS5, což ale musí být už jen kvůli ceně. Pocitově bych to hodnotil na 90 až 95 %.
Konečně máme auta: kontejner na opačné straně Miami
Po téměř týdenním zpoždění jsme si dneska vyzvedli auta. Mimochodem, obsah kontejneru nikdy nepřebíráte v přístavu, ale vždycky ve skladu příslušného přepravce — což je v našem případě na opačné straně Miami.
A pak nastala eskapáda s oživováním aut, tu si necháme do zvláštního příspěvku.
Oběd s Renzem: hamburgery, venčení psů a Bruna pro Laurinku
Dneska jsme měli oběd s Renzem, členem Tesla klubu z Fort Lauderdale. Chtěl nám ukázat místní „klasiku“, takže jsme šli na hamburgery. Jídlo bylo super a přejedli jsme se všichni.
Ve finále nás ale ještě víc zaujala celá čtvrť, kde bydlí. Mají tam společný bazén i jezero a všichni se velmi přátelsky zdraví. Šli jsme s ním venčit psy a Laurinka dokonce dostala na starost Brunu. Bylo fajn tohle na chvíli poznat a trochu pochopit jejich styl života.
Renzo sám říkal: střední třída musí obvykle mít víc zaměstnání, aby všechno poplatila. A co vyděláte, za něco zase utratíte, a tak jejich ekonomika pořád běží. K tomu mají jen dva týdny dovolené, jinak se pracuje. Něco na tom bude — zatím jsme nikde neviděli takový neustálý pohyb aut, letadel a lodí.
Volte mě, postavím diagonálu i u vás
Celá oblast kolem Miami je vlastně jedno velké město s několika letišti a žije tu asi 6 milionů obyvatel. Všechno je pospojované spoustou dálnic a zároveň se pořád staví další. Člověk se pak s hrůzou zamyslí nad naší D1 nebo nad tím, proč musí objíždět celou Prahu dokola, aby se dostal na letiště.
Skoro všechno tady mají ale pravoúhlé. Takže kdybych tu měl kandidovat na ministra dopravy, měl bych jednoduché heslo: „Postavíme diagonály!“ A doplnil bych: chcete ušetřit víc než čtvrtinu času na skoro každé své cestě? Volte mě, postavím diagonálu i u vás.
Dětský psycholog o sociálních sítích
Renzo je dětský psycholog, takže nás hned zajímalo, jestli podobně jako u nás v Česku mají v posledních letech větší výskyt dětských duševních problémů. Mají, ale váhají, jestli je to lepší diagnostikou, nebo to opravdu narůstá.
Sám hned dodal, že se nejvíc obává sociálních sítí u puberťáků. Každý hledá nějakou oporu jinde než u rodičů a je v tom spousta nebezpečí a velkých rizik.
Na posledních fotkách je Paloma Beach, kterou mají nejblíž — vlny jsme krátce vyzkoušeli i tam. Každopádně dnešek byl zajímavou sondou do místního života.
Co se v Miami dělá v pátek večer
Už víme, co tady dělají v pátek večer. Všimli jsme si, že mají dnes na Miami Speedway jízdy pro veřejnost, tak jsme museli dojít okouknout atmosféru. Chodí jim sem o pár lidí víc než k nám — a španělská mentalita v publiku je znát. Každou zajímavost hned ocení pokřikem, nebo aspoň rukama.
„Komunismus je zlo,“ řekl Carlos v Honda servisu
Carlos se vyptával na naši zemi, a když jsem mu řekl, že jsme se v roce 1989 zbavili totality, odpověděl právě tohle. Sám byl původem z Kuby, takže jeho rodina zažila své, když byl malý.
Do servisu jsem přišel proto, že jsem potřeboval vyzkoušet redukce na nabíjení. Mají tady rychlé nabíječky s CCS-1, takže jsem chtěl prověřit redukci na naše CCS-2. Nakonec mě vzali do zázemí servisu a na chvíli pustili jejich interní nabíječku. Ta měla konektor NACS — od loňska standard pro všechna auta v Severní Americe — a všechno zafungovalo. Sice jen proudem 29 kW, ale to měli evidentně omezené oni.
Věnovali se mi přes půl hodiny, a když jsem se nakonec zeptal, jestli něco chtějí zaplatit, nechtěli nic.
Pár postřehů k americkému dealerství
- showroom byl jak malé nákupní centrum,
- za dveřmi hned stála Corvetta a nějaké BMW,
- servis měl tolik zdviží, kolik jsem ještě neviděl — hala jako výrobní firma,
- prodejci na place byli dle očekávání: nagelovaní, navonění, v hezkých košilích a s americkým úsměvem hned k dispozici.
Tohle dealerství přitom začalo prodávat elektroauta teprve před dvěma měsíci, takže prodali asi šest aut a žádné zatím neměli na servisu.
Náš aktuální pokrok s auty hodnotíme na dvě třetiny. Potřebujeme ještě najít způsob, jak fungovat na Tesla superchargerech, a bude všechno v pořádku.
Doveze nás FSD až k nabíječce?
S Damíkem jsme hádali, jestli nás FSD, tedy plně autonomní řízení, doveze až k nabíječce. Za pár dní jsme s ním najeli jen pár set kilometrů, takže dáváme aspoň zrychlený sestřih jedné z cest. A k tomu pár postřehů:
- V ukázce má auto „štěstí“, že bylo zrovna volné parkovací místo u stojanu — proto na konci tak pěkně zareagovalo na kliknutí.
- Na víceproudých silnicích si skvěle přejíždí do rychlejších pruhů a asi dva kilometry a pak jeden kilometr před sjezdem se postupně krásně nasměruje do krajních pruhů.
- Zrychlení a připojování do provozu je snad rychlejší než moje vlastní jízda v chill módu.
- Projet zatáčku na naklopeném přivaděči 90 až 100 km/h nebyl problém, auto se drželo hezky hodně uvnitř.
- V běžných ulicích se naprosto přirozeně vyhýbá chodcům a cyklistům.
- Skvěle se rozhlíží a rozjíždí z křižovatek — tady jsou navíc skoro všechny pravoúhlé.
- V kolonách se umí i hodně asertivně cpát na jiná auta. Jednou jsem ho musel stopnout.
- Když jsme minuli odbočku, auto si na další křižovatce samo udělalo U-turn.
- Perfektně zvládá americký způsob přednosti v křižovatkách, tedy podle pořadí příjezdu.
Jedem, jedem, plavem, plavem
I tohle je Miami. A mimochodem, teď už nechodí upozornění na záplavy, takže tenhle stav je asi „v normě“.
Ty nejlepší záběry nemám. Třeba když mě předjíždělo jedno SUV a já chvíli nevěděl, jestli jsem uprostřed ulice nespadl do moře. Ze všech oken byl výhled, jako když otevřete oči na dně bazénu, do toho hrozný hukot letící vody — a když mě SUV konečně předjelo, začaly řvát všechny ikonky naší Tesly, že taky nic nevidí a ať okamžitě zastavím. Zrovna jsem řídil.
Popravdě mi pořád vrtalo hlavou, jak se místní zabaví na silnicích, když tu nemají zimu a nemůžou si užít klouzání ve sněhu. Něco mi říká, že jako na Vysočině ožívá „jezdecký underground“ za zimních kalamitních nocí, tady to mají s každou bouřkou.
Metrové ještěrky, krab na silnici a korály v písku
Všechna zvířata ani nestíháme fotit. Hlavně jsou tu všude všebarevné ještěrky, klidně metrové velikosti — a občas lezou i po drátech mezi baráky. Dneska jsme jednu na silnici zvládli těsně minout a vzápětí si tam kráčel krab.
Na pláži jsme minuli želví jesle. A když Laura prohodila, že chce hledat něco zajímavého, zjistili jsme, že všechny kameny v písku jsou zbytky korálů.
Loučení s Miami: MHD a foto toulka Malou Havanou
Večer jsme dali auto zase nabíjet k hotelu asi pět kilometrů daleko, takže jsem zkusil místní MHD. Když mi terminál nebral kartu, řidička jen pokynula, ať prostě jedu.
A jelikož tu nemají diagonály, musel jsem po vystoupení projít kolmo na sever skrz „Malou Havanu“. Upřímně jsem nikdy moc nechápal „foto toulky“, i když kolem sebe máme spoustu lidí, co hezky fotí. Tentokrát jsem zastavoval snad každých padesát metrů. Kombinace malých domečků, místy ostrého osvětlení a tropických rostlin s občas vykukujícími mrakodrapy dělala dojem až umělých obrázků z AI. Prostě GTA s detaily nastavenými na ultra-high.
Každopádně si nás Miami něčím získalo. Měl jsem problém vybrat sem deset fotek — tentokrát bych nejradši dal dvacet.
Konečně rychlé nabíjení: ChargePoint místo Apple Pay
Konečně jsme nabíjeli rychle. Pravděpodobně poprvé nabíjela Tesla Model 3 z Evropy na amerických DC nabíječkách.
Po osmi minutách to ale přestalo fungovat. Nakonec byla na vině moje kreditní karta použitá přes Apple Pay — z nějakého důvodu pak neautorizuje platbu správně, což se nám stalo už i v jiných situacích. Jakmile jsem kartu přidal přímo do aplikace ChargePoint, zase to začalo fungovat.
Ta aplikace navíc umí zasílat SMS i na české mobily, což je tady další častý problém. A nakonec nás potěšila ještě jednou: ChargePoint umí vytvořit virtuální kartu a uložit ji do mé Apple peněženky. Takže teď u jejich stojanů jen přijdu, zamávám mobilem a můžu nabíjet.
Jeden zásadní problém je tedy snad vyřešený.
Bonus v Orlandu: hlídaný resort a cedule s aligátory
V Orlandu jsme se ubytovali v hlídaném resortu, protože to bylo levnější než hotel. Na celé Floridě máme trochu strach, že někde s dětmi potkáme aligátora — a na severu zase budou medvědi. Takže nás tenhle bonus trochu překvapil.
Za barákem je navíc jezero na dešťovou vodu, u kterého stojí cedule s upozorněním na hady a aligátory.
„Musíte to zažít“: den, který stál skoro tisíc eur
Všichni říkali, že to musíme zažít. Takže vás na oplátku potrápíme desetiminutovým videem.
Od prvních okamžiků jsme si říkali, že je to prostě obrovský kýč — a chvílemi to ještě gradovalo. Na druhou stranu pár míst, například procházka v korunách stromů nebo jízda velkou lodí, bylo zpracovaných opravdu detailně, až jsme jen zírali. A když si člověk připustí, že se to místním líbí, aspoň lépe rozumí všemu kolem.
Cena je ovšem trochu mimo všechna měřítka: za jeden den jsme utratili téměř 1 000 eur, což se nám nikdy předtím „nepodařilo“. Jedno poučení z toho máme — příště bychom radši celý den strávili v Kennedy Space Center. Aspoň tedy klučičí část posádky.
Napište nám, co by vás na tom lákalo. A jestli se dá přežít i takhle dlouhé video.
Krajinný ráz: od mangrovů k prvním polím kukuřice
Když vybíráte místa, která chcete navštívit, fascinující je už ortofoto. Krajinný ráz se nám tady mění pod koly.
Na okraji mokřadní krajiny jsme se ocitli uprostřed drobné zástavby Little Havany v Miami, schované pod deštníkovitými korunami tropických stromů. U moře stojí ultramoderní prosklené věže, které po dešti v mlze vůbec nejsou vidět. Na jihu Floridy zase všemu vévodí voda, mosty, ostrovy, pole rákosu, mangrovy, písek a nízkopodlažní domy.
V okolí Orlanda jsou rozsypaná kulatá jezera a umělá města — resorty se skvělým zázemím, obřími moskytiérami a bazény u každého domu jako přes kopírák, k tomu obří parkoviště u Disneylandu. Na pobřeží Jekyll Island mrtvé stromy. Dál na sever řeky vytvářejí úžasné meandry, palmy střídají borovice a začínají se objevovat první pole s kukuřicí. V Jižní Karolíně je pak krajina už naplno zemědělsky využívaná: domy rozeseté bez plotů ve vysekané džungli, jako z nějaké počítačové hry. A my pokračujeme dál na sever.
